Ayahuasca, rok 2018, kdesi v Amazonii…
Ležím ve spacáku, kolem mě lidé s blicími kyblíky u nohou. Koukám nad sebe, na dřevěné trámy nade mnou, v jednom z nich je tarantulí hnízdo.
„Super, to je něco pro mě“, říkám si v duchu a snažím se zbavit myšlenky, že po tom, co ulehnu k meditaci z hnízda „vyletí ptáček“ a přistane mi na obličeji.
Skamarádila jsem se s obřím švábem, bydlícím na záchodě v mé chatce, nějaké tarantulí hnízdo mě nerozhodí!
Pro popis prostředí to myslím stačí. Abych nestrašila, „ptáček“ zůstal v hnízdě, ale to jsem ještě netušila, co mě čeká během ayahuascového rituálu.
Od šamanů dostávám „panáka“
Kopnu do sebe ayahuascu, jdu zpět na své místo, kde se balím do spacáku, pouštím hudbu do sluchátek a snažím se nekoukat nahoru. FUJ. „Vnitřní klid, vnitřní klid, děj se vůle boží“.
Mám zavřené oči a čekám, co se bude dít.
Po 15-20 minutách (nevím přesný čas) vidím něco, co bych přirovnala ke dvěma hadům. Jeden přijíždí zleva druhý zprava. „Jedou“ pomalu, prolínají se. Je to síla. Hadí síla? Inteligentní síla. Síla ayahuascy, její „pozdrav“?
Strach nemám.
Jak to pozoruji uvědomím si, že mysl vnímá. Má představa byla, že během rituálu můj mozek vypne a já odlétnu někam do vesmíru, kde mi Andělé ukážou „mysteria a smysl života“:).
To, že jsem při smyslech je pro mě zajímavé. Zkoumám „hady“, do jaké míry je to halucinace. I když můj průzkum netrvá déle jak pár vteřin, jsem si jistá, že o halucinaci se nejedná. Vidím detaily „hadů“, SÍLU, MOUDROST a INTELIGENCI ayahuascy. Je to pro mě naprosto reálné, jako cokoli jiného. Možná reálnější.
I přes hudbu ve sluchátkách slyším zpěv šamanky, která nás provází společně s dalšími dvěma šamany. „Hadi“ jsou pryč.
Chvíli je klid.
Pavouk. „Prolítne“ mi kolem hlavy. Jen jeho nehybný obraz. Ale naprosto reálný. Každá nožka, tělo, každý detail.
„Fuj, to snad ne, něco jiného by tam prosím nebylo?“
Další pavouk. Tentokrát jiný druh. Jiná velkost. Jiná hmotnost. Vidím ho periferně, pak přímo. Zmizí a objeví se další pavouk.
„Jako děláte si srandu? Cokoli jinýho, jen ne tohle“.
Překvapuje mě, že se vlastně nebojím, a udržuji se v určitém klidu, jsem pozorovatel. Přesto doufám, že brzy bude konec (radši bych andílky, nebo delfínky).
Říkám si, že se mi pravděpodobně vyplavují strachy a vybraly si tu „nejlepší“ formu.
Pavouci už jedou naplno, střídají se různé druhy, které jsem v životě neviděla, ale jsou tak reální, že věřím, že někde na Zemi existují. Pavoučí encyklopedie naživo, co víc si přát. Uff.
Pavouci postupně mizí…
Mravenci. Velké mravenčí hnízdo, tisíce, miliony mravenců v mé hlavě. Opět vidím detaily, lezou jeden přes druhého. „Klid Oli, nech to projít“.
Mravenci jsou pryč a chvíli je klid.
Přichází další vidění…
Jsem zahalená závojem. Vše je jako by v pavučině, ale spíš je to závoj. Tento závoj mi brání „vidění“ a projevení schopností, respektive využití jejich plné síly.
Až nyní, po bezmála čtyřech letech jsem přišla na to, že onen závoj omezující mé schopnosti byl způsoben magií.
Opět najíždí ayahuasca „hadi“, barevnost. Už mi to stačí, už nechci. Je klid. Mám žízeň. Otevírám oči, pomalu se zvedám a natahuji se rukama pro kolu stojící vedle blicího kyblíku.
V tom si všimnu, že mi ruka svítí. Dlaň a prsty jsou světelné, bílé, možná průhledné? Každopádně svítí. Položím kolu, lehnu si a pozoruji své ruce. Jsou léčivé. Děje se to automaticky. Dar léčivého doteku.
„No, to už je lepší“.
Položím ruce a jen tak ležím. Není mi dobře, půjdu se projít, nebo nejlépe rovnou vyzvracet. Ale ven, nechci tu zvracet před dalšími lidmi…
Když vylezu ven, koukám do džungle a přemýšlím, že tam půjdu. Je tma. „Hlavně tam nechoď“. Dobře, zůstávám.
Strkám si prsty do krku a dělám co můžu, aby Ayahuasca odešla.
Nic. Motá se mi hlava. Šamani zpívají, poslouchám je a opírám se rukou o strom.
Všimnu si, že jak mojí rukou, tak i stromem „protéká“ nějaká energie. Spojuje se. Energie ve stromu, v kořenech……kdyby letěl pták, i v něm by byla ta samá energie. Ano, jako z filmu „Avatar“.
Struktura. Vše je tvořeno jaksi strukturálně, z kostiček nebo něčeho podobného. Vše je propojené a vše se dá ovládat a přetvářet. I naše fyzická těla. V mysli. Myšlenkou. Informací.
Belhám se do chatky. Zdravím žlutočerného švába u toaletního papíru. Chvíli se na sebe díváme. Je mi zle, tak si jen opláchnu obličej a jdu si lehnout. Svěšuji moskytiéru a pozoruji strukturu ještěrky na okně. Zase ještěrka. V Indii na ubikaci jsem také měla ještěrky. Že by mě provázely transformacemi?
Mám dost, prosím, aby ayhahuasca odešla. Ta mě zřejmě vyslyší, protože musím na záchod.
Ayahuasca z velké části odešla
Jsem malátná, ale už více v těle. Komunikuji s průvodci, sdělují mi, že se teď učím, a i já pak budu druhé učit.
Vracím se pomalu zpět mezi ostatní účastníky rituálu.
Tolik ve zkratce jeden z mých Peruánských zážitků, který některé z vás zajímal.
PS: foto je s místní šamankou, kde vypadám sice happy, ale sranda to fakt nebyla 🙂