Je mi 12 let. Zrovna skončilo vyučování, tak jdeme se spolužačkou domů. Školu máme kousek, hned za rohem.
„Hele, tady se něco děje“ řekne, když přijdeme na začátek naší ulice a ukazuje na pomalované papíry poházené všude kolem.
„Ajo, asi nějaká akce pro děti“ odpovím a sbírám při tom jeden papír z chodníku. Je na něm napsáno „mír dětem“.
Papíry jsou všude, na chodníku, na silnici a dokonce i za stěračemi aut. Postupně zjišťujeme, že je na všech stejný nápis „mír dětem“.
„To dělá asi nějakej magor“ smějeme se s kamarádkou a jdeme dál.
Na konci ulice vidíme vycházet z domu ženu se štosem papírů v ruce
Postupně obchází auta jedno po druhém a dává každému papír za stěrač.
„Ty vole to je tvoje máma ne?“ Obrací se na mě kamarádka.
Polévá mě studený pot, začínám si uvědomovat, že je něco špatně.
„Jojo, jdu zjistit, co se děje, zítra ve škole pokecáme, čau.“
„Jasný čau.“
Přidám do kroku a za chvíli jsem u baráku.
„Mámo? Co děláš?“
„Olinko rychle vem ty papíry a pomoz mi. Sledují nás z rádia“.
Řekne mi tak přesvědčivě, že automaticky beru část papírů a pomáhám ji roznést je po ulici. Dojdou během chvilky tak jdeme domů. Čekám, že se mi tam dostane vysvětlení. Doma jsou také všude papíry, nejvíc jich je v kuchyni. Matka si sedne na zem mezi ně a začne rychle psát „mír dětem“ na každý z nich.
„Olinko rychle pojď psát, sledují nás z rádia, slyší nás. Musíme psát.“
Přijde mi to všechno hodně divné, ale říkám si, že to tak asi bude. Věřím jí. A tak si sednu na zem naproti ní a píšeme spolu.
Vidím matčin nepřítomný pohled a to mě vyděsí. Přestanu s psaním.
„Mámo, přestaň. Proč to děláme?“
„Sledují nás z rádia“ odpoví, ale když se na mě podívá, jako by se dívala skrze mě.
Začínám brečet.
„Mámo prosím nech toho!“
Na chvíli se zastaví, podívá se na mě, ale z jejího nepřítomného pohledu je mi jasné, že tam uvnitř svého těla už není. Někam zmizela, odešla. Zůstalo jen její tělo a nějaká její nepřítomná část.
Ten den jsem ztratila matku
I když tu fyzicky ještě byla. Jako mávnutím proutku se schovala do věku cca 10 leté holčičky, kdy mi říkala, že je moje dcera a musím se o ní postarat. Už tu pro mě nebyla.
V životě máme nepříjemné vzpomínky, se kterými není nutné nijak zvlášť pracovat. Jsou tu ale i traumata, jako například to, které jsem právě popsala. Tato traumata, pokud jsou potlačená, neřešená, ať už větší nebo menší, na vědomé nebo nevědomé úrovni, se občas hlásí o slovo. Vynořují se nejčastěji před spaním, nebo po ránu.
Připomínají se a chtějí být zpracována, „vytažena na světlo“. Spousta lidí je potlačuje celý život, dělá, že se nic neděje. Jak začne něco vylézat hned to potlačí. Ale vidím dnes a denně, jak to pak v běžném životě člověka ovlivňuje na spoustě úrovních. A přitom stačí docela málo.
Každý nechce chodit k terapeutovi, většinou ze strachu, že by si musel přiznat „problém“. To je v pořádku, ale jsou i jiné způsoby a to celkem „jednoduché“.
Skvělý způsob terapie je právě psaní
Stačí si vzpomínku vypsat na papír, se všemi detaily, co vás napadnou jako jsem to teď udělala já. Nechte všechny emoce volně proudit, tím se vyplaví staré, potlačené, nepřijaté.
Když máte napsáno, poté vzpomínku „zabalte do světla“, nebo použijte nějakou techniku na propuštění a odpuštění. Opravdu moc doporučuji techniku hoponopono. Mně nejvíc vyhovuje nahrávka od kolegyňky Kataríny Jarombekové. Nahrávka je ke stažení zdarma zde: