Probouzení není o duchovním osvícení, ke kterému člověk dojde. Není někde na konci cesty. Procesu probouzení se účastnit nemusíme. Volba je na nás. Vše, co je vyžadováno je účast na úrovni, které jsme schopni. Touha poznat své pravé já a otevřít srdce.
Probouzení je proces
Probouzení je cesta. Cesta uvědomování si sebe sama. Uvědomění, že jsme duše a naše tělo je obal duše, který slouží jako prostředek k učení se ve hmotě. K prožívání ve hmotě. K projevování božství – sebe ve hmotném světě skrze tělo/ego (ve zdravém slova smyslu).
Probuzený není ten, který se „vzdal“ televize, masa, nebo se stal abstinentem. Nejde o člověka, který žije “ duchovně“ a zároveň věří, že je víc než člověk „nevěřící“.
Probuzený není ten, kdo odmítá hmotu, nebo tvrdí, že pouze jeho pravda je ta „správná“.
Probuzení nemá co do činění s mystickými zážitky, kdy člověk v meditaci rozmlouvá s Anděli, nebo se propojuje „se vším“. Probuzení nemusí nutně přijít s pobyty ve tmě, nebo po měsíčním půstování.
Probuzený není pravidelný účastník kakaových ceremonií, nebo rituálů s ayahuascou. Tyto věci navodí různé stavy změněného vědomí. Můžou, ale nemusí nutně vést k probuzení.
Probuzený netvrdí o druhých, že jsou „ovce“. Uvědomuje si, že sám žil v iluzi. Pokud na druhé tímto způsobem neustále poukazuje, je sám „neprobuzenou ovcí“.
Probuzený člověk nemá potřebu druhé na sílu probouzet. Ví, že vše má svůj čas, každý jednotlivec má své vlastní tempo a především, že tento proces urychlit nelze. Může poradit, ukázat cestu.
Probuzený člověk ví, že zde hrajeme „hru“ a život jako hru vnímá. Takový člověk je sám sebou. Neschovává se. Rád sdílí svůj život a své poznatky a velmi často z něj vyzařuje dětská přívětivost, díky otevřenému srdci.