Posmrtný zážitek

Posmrtný zážitek, aneb Bůh má smysl pro humor.

Moje kamarádka si prošla klinickou smrtí.  To, co „tam“ prožila mi vyprávěla a já jsem od té doby přesvědčena nejen o tom, že „Bůh“ nejen existuje, ale že má i smysl pro humor.

Ale začnu od začátku. Když mi bylo šestnáct, dostala se ke mně knížka od dr. Raymonda Moodyho „Život po životě“. Tento lékař zaznamenával vzpomínky svých pacientů, kteří přežili klinickou smrt a měli posmrtné zážitky.

Nepamatuji si, jestli jsem před přečtením této knihy měla strach ze smrti, ale vím jistě, že jsem ho neměla nikdy potom. Strach z bolesti, která může smrti předcházet, to ano, stejně jako ze ztráty kontroly nad touto „realitou“, ale ne ze smrti jako takové.

 

Smrtí fyzického těla život nekončí

Tedy alespoň já v to věřím. Když slyšíte vyprávět člověka, který si prošel klinickou smrtí a měl nějaký posmrtný zážitek (prošel tunelem, setkal se se zemřelými příbuznými, byl v nebi v zahradě s krásnými květinami apod…), budete mu věřit, protože jeho vyprávění a zážitek je tak silný, že pokud pozorně nasloucháte, přenese se část na Vás a vy to cítíte.

A vy nepochybujete. Víte, že i vy to tam znáte, jen jste na to před zrozením na Zemi zapomněli.

Zdence bylo v době vyprávění něco přes čtyřicet let. Tady je její zážitek:

 

Bylo mi patnáct let, když jsem zemřela…

Brácha na mě hodil pavouka. Pamatuji si, že jsem nemohla popadnout dech. Byla jsem v šoku. Trvalo to ale jen chvíli a pak byl klid. Ocitla jsem se někde jinde. Byla jsem překvapivě klidná a cítila jsem  příjemné teplo. Bylo mi krásně.

Přede mnou se otevřel světelný tunel, nebo něco jako tunel a na konci světlo. Vůbec jsem se nebála, cítila jsem lásku, lehkost a že jsem „doma“, v bezpečí.

Tunelem jsem zrychlovala směrem ke světlu. Kolem mě se objevovali „asi“ lidé, příbuzní, které jsem znala. Nevím, co přesně byli zač, neměli tělo ani obličeje. Spíš jsem je jen vnímala.

Blížila jsem se ke světlu a u něj se zastavila. Také nemělo tělo ani obličej, ale já vnímala, že to světlo je Ježíš, Bůh, prostě vyšší síla. Nevím, jak přesně to nazvat, ale jasně jsem cítila, že mě miluje. Chtěla jsem k němu, ale nešlo to.

Najednou ono světlo zvedlo pomyslnou ruku a zastavilo mě. Pak laskavým, milujícím hlasem promluvilo:

„Stůj, vrať se zpátky. Ty sis ještě dost neužila na diskotékách“.

Vzápětí na to mě nějaký vír začal stahovat zpět. Tím celý zážitek skončil.

Pak si pamatuji už jen na to, jak se probouzím v nemocnici. Později mi rodiče řekli, že se mi zastavilo srdce, byla jsem po smrti, ale nakonec se lékařům podařilo přivézt mě pomocí elektrošoků zpět k životu.