Už jsem nezvládala tu zátěž. Chtěla jsem zemřít. A přitom strach o život byla právě ta věc, která mě nejvíce trápila. Už jsem nemohla dál. Trvalo to dlouhé týdny. Cítila jsem se v pasti.
Prožívala jsem panické ataky tak silné, že jsem nemohla ven z domu. Často jsem se nemohla ani postavit. Celé dny jsem ležela a když jsem se zvedla z postele, nemohla jsem dýchat, točila se mi hlava a motorika těla nefungovala.
Návštěvu v nemocnici jsem absolvovala skoro obden. Někdy mě tam museli odvézt kamarádi, podpírat mě z každé strany, protože jsem nedokázala plně ovládat své tělo. Při jedné z prohlídek, kde na „cétéčku“ chtěli zjistit, jestli není něco na mozku, jsem tělo neovládala natolik, že jsem se nedokázala před vyšetřením podepsat. Snažila jsem se soustředit na prsty, napsat písmenko po písmenku. Nešlo to. Ruce nefungovaly.
Nic se nezjistilo. Přijela jsem domů a jediné co jsem mohla, bylo ležet v posteli. Odreagovat se televizí nepomáhalo, nevnímala jsem ji. Facebook jsem měla, ale neorientovala jsem se v něm. Když za mnou přišli kamarádi, ještě víc mě to vyčerpávalo. Nedokázali pochopit, co prožívám.
Obrátit se na terapeuta, nebo léčitele by mě nenapadlo, tento svět byl v tu dobu mimo ten můj. Ani jsem nevěděla, že takoví lidé jsou.
A tak jsem jen ležela, brečela a byla ztracená. Ne, že bych neměla cíl, nevěděla kudy kam. Nedávno jsem dodělala potápěčskou školu a příští měsíc jsem měla nastoupit na kapitánský kurz. Hlava chtěla, ale tělo s ní nechtělo spolupracovat.
Dokázala jsem jen ležet a očekávala menší či větší záchvat. Po těch větších jsem nemohla dýchat vůbec, ruce se klepaly, srdeční arytmie byly cítit až v krku a slovní artikulace také vypovídala službu. Cítila jsem absolutní beznaděj. Už jsem nemohla dál. Nikdo nevěděl, co se mnou je, cítila jsem se sama a bála se, že už nikdy nebudu žít normálně. Chtěla jsem zemřít, abych už měla klid. Sebevraždu jsem vždy hned zavrhla, věděla jsem, že na mě čeká ještě spousta věcí, ale v tu chvíli už jsem to vzdávala. Zkoušela jsem podle youtube meditace, ale ve stavech, jaké jsem měla, to nepřipadalo v úvahu.
A tak jsem se začala modlit:
„Bože prosím, už dost, už nemůžu. Ať už je konec, nebo mi ukaž, co mám dělat. Prosím Bože pomoz mi. Prosím Bože pomoz mi“.
A to jsem stále opakovala.
Nevím už, jak dlouho to trvalo, ale najednou jsem se trochu zklidnila a dostala chuť pustit si YouTube. Tam na mě vyskočila jedna píseň. Znala jsem ji. Jelikož byla v angličtině, kterou neovládám netušila jsem, co se v textu zpívá. Ale bylo mi to jedno, musela si ji pouštět pořád dokola.
Jen jsem poslouchala a brečela. Po chvíli se ale něco změnilo. Měla jsem pocit, jakoby skrze tu píseň ke mně promlouval bůh. Říkal mi, že vše bude dobré. Že je tady se mnou. Že nejsem sama.
Nebyl to bůh ve smyslu vousatého pána, ale obrovské laskavé síly, která je nad vším a ve všem. Propojení, které z toho plynulo, že jsem součástí písně, a že Bůh je součástí mě samé vysvětlovat nebudu, protože pro to nemám slova.
Cítila jsem útěchu a věděla jsem, že vše bude dobré. Že existuje něco, co nás všechny přesahuje a zároveň jsme tou silou i my sami. Ta síla mě bezpodmínečně miluje, ochraňuje, poskytuje mi útěchu, když se cítím na dně a vše, co se děje má nějaký důvod. Vyšší smysl, který nechápu a ani chápat nemusím, ale je tu.
Nevím už, kdy po tomto zážitku jsem si vyhledala český text k oné písni, ale ta slova mě absolutně dostala.
Text písně…
Když jsi vyčerpaný a cítíš se bezmocný
když máš slzy v očích, všechny je osuším
Jsem na tvé straně, když se čas stává neúprosným
a nemůžeš nalézt přátele
Jako most přes neklidnou řeku
se položím.
Když se cítíš špatně a vzdálen
Když jsi na ulici
Když večer přichází příliš tvrdě
Já tě utěším.
Vezmu Tvůj úděl na sebe
Když temnota přichází
Bolest je všude kolem,
Jako most přes neklidnou řeku
Se položím.
Odpluj na stříbrné lodi,
Odpluj pryč.
Tvůj čas, kdy zazáříš, ještě přijde
Všechny tvé sny se splní
Dívej se jak září.
Jestli potřebuješ přítele
Připlouvám přímo za tebou.
Jako most přes neklidnou řeku
Ulehčím tvé mysli.
Jako most přes neklidnou řeku
Ulehčím tvé mysli.
https://www.youtube.com/watch?v=4G-YQA_bsOU&ab_channel=SimonGarfunkelVEVO
Od té doby jsem zažila ještě pár „temnot duše“, ale už jsem věděla, že nejsem sama a zvládnu to. Tehdy se vše zlepšilo a já se dostala do jiné úrovně bytí.